Založiť novú webovú stránku alebo e-shopChcem nový web

Poézia Bezejmenného

 

 

 

 

Krásná duše,
zas noc obrací se v jitro,
když přicházíš.

Kdo rozzářil tě,
kdo zkrásněl tě,
kdo rozezněl tě,
kdo přivedl tě dolů k nám?


Beze slov zůstávám tu němý,
meškaje ve vodách zapomnění,
když ztrativ sebe v okouzlení,
již nezůstávám tak,
jak byl jsem dřív.

Kdos Ty,
kdo přivedl tě dolů k nám,
kdos na Zem růži snesl,
v kráse, když zatřpití se v kapce rosy
nebesa,
co seslals' dolů sem?


Kdo srdce sluncem naplnil ti tak,
že sebe vůkol v každém z nás,
zamknutou bránu duše plnou krás,
otvíráš klíčem zlatým?
Až v radostném to zpěvu srdcí,
láska bratří když koloběhem proudí dnů i nocí,
až spatříš sebe sama v okamžení -
kdo zůstat snad směl by vůbec není -
jak věčně sebe nacházíš,
když věčně sebe zapomínáš v Něm.

 

 

 

 

 

-------------------------------------

 

 

  

 

Kéž Panna Maria provází Tvoje kroky

a Tvá duše, nechť stává se Jí samou

 

 

 

 

------------------------------------------

 

Jak možno je,
že srdce se tak náhle otevřelo?
Ne, to není nové teď,
dávno tomu,
již jsem zapoměv,
jak Tvému srdce mé už jednou rozumělo

 

 

 

 

 

-------------------

 

 

 

 

 

Ať klíčí, roste v Tobě víc a víc,
čistá duše Mariina

 

 

 

 

---------------------------

 

 

 

 

 

 

 

A lilie kéž rozvíjí se v duši Tvé,
že vůně její oživí i srdce mé

 

 

 

 

 

----------

 

 

 

 

Dnes už jiné je,
mé srdce,
než před tím znal jsem,
než radovalo se,
než oceánem třpitu plulo,
než v údivu,
když se potkalo se,
na hoře,
jíž závoj vílin něžný halí,
se srdcem Tvým.

 

 

 

 

 

 

--------------- 

 

 

 

 

 

 

 

Maria, jež skryté našich duší vidíš,
prosíme Tě,
po cestě vstříc novému dni,
nás provázej,
aby vráceno slovu bylo co má být mocí jeho,
ač  dnes tu šelest listí ještě zůstává.
A prosíme též,
kéž veliká pokora nám pomůže
otevřít bránu srdce na klíč zavřenou,
v němž narodí se Slávy zlatý syn,
až ono čisté bude jako Ty,
až bělostný háv v sobě zjeví,
byv zčištěn Tebou,
šest lístků květních bílé lilie -
viz -
šest malých světů vůkol
a zlaté Slunce v nich.
To abych bratrem byl,
a sestrou v lásce duším všem

 

 

 

 

 

--------------------------- 

 

 

 

 

 

 

 Ne, to jsem si jistě nezasloužil,

není to skrz zásluhy,

abych mohl být tak blízek srdci Tvému,
když slyším, jak mluví v něm,
ta, svoboda srdcí,
jež středem bytí vane,
ta, jež celé nese nebe,
bych zřel v něm Tebe -
v zrcadle,
co obraz sebe -
v čase příštím.

 

 

 

 

----------------------------

 

 

 

 

 

 

Buď tam doma, v komoře srdce skryté,
kde v lásce věčně žije Jeho slovo žité.

 

 

 

---------------------

 

 

 

Pln rozpaků jsem, když cítím se tak, jak Václav ten...
Ne, věru, kdo vůbec šťasten tak,
že ač sám, byv nehoden,
perle co nádherou skví se tak,
že králové mocní říš opouštějí, pro ni jedinou,
slova svá, tak vratká, ach jak křivolace, že smí ji psát.
Však viz to štěstí převeliké -
že smí je vůbec dát.

 

 

 

 

-----------------------------

 

 

 

 

Kéž cestou dál provází Tě Ona,
co jak matka zná Tě a žije tiše v srdci Tvém,

 

 

 

--------------------------

 

 

 

 

 

 

 

 

Nechť duše Tvá ubírá se za Hvězdou onou cestou vzhůru,
až tónem dráhy hvězd je cele prochvěna,
tím co odtam proudí z nebes kůru,
až spolubratří duše Tvou krásou je změněna

 

 

 

 

 

-------------------- 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ach, jak rád bych k Tobě odešel,
a bránu srdce otevřel,
bránu dosud zavřenou,
bránu, co střeží za hradbou
zahradu rajskou, tajemnou.

Čarovnou mocí zní Tvůj hlas
za ním bych šel já zas a zas,
kdy vejít smím tam as
až přijde čas,
až přijde čas, dí on zas.

Ač nejsi tu,
jak mi tu zpíváš ve skrytu,
v svatyni srdce, tam za branou
píseň o růži
a slavíku co za ní letí zahradou
a těle v hadí kůži
a Tom, Kdo obejme Tě v náruč svou.

 

 

 

 

 

 

---------------------------

 

 

 

Ať srdce Tvé září jasným leskem Jejím,
že duše Tvoje milostí je cele prodchnuta
až rozněcuje svatý oheň duším všem

 

 

 

 

 

---------  

 

Slovo, jež na počátku samo Jediné,
v bezčasém záblesku věčnosti
tvoří mne a vše co bude jednou mé.
Ty tónem jsi,
hláskou
Slova, které nedoznělo víc;
jsi dětským úsměvem,
vlnou bez hranic.

 

 

 

 

 

 

 

------------

 

 

 

 

Kéž jsi stále Jejím věrným, živým obrazem,
Té, co byla jest a bude po věky,
když mluví krása - z duše Tvé

 

 

 

 

 

-------------------

 

 

 

 

Kdo byl ten ďas,
že ruku vztáh,
by myšlénku mi vzal a zpátky hodil zas?
Ubohý hlupák, ach,
já snil - on pil,
pak bránu šmahem rozrazil,
mocným skokem
přes most vyrazil,
ten ohnivý, vír žhavý,
král strašný, nespoutaný, dravý
on ze sklepení prch,
já zůstal jsem - však slepý,
jak napil se, hned nade mnou měl vrch
já potemněl jsem,
popálený, němý.

Kdes Ty, má růže?
co mi zde v hradu zůstalo,
když mi mé slunce náhle pohaslo?
Když slunce milé pohaslo,
až vůkol kvítí povadlo?

Má vůně jen - a trny.

Perlo nejdražší,

odpusť prosím, že slovo mé tak ukrutné,
že zpupně mluvím k Tobě,
ač ke kráse jen, určen Tvůj je den -
však pomni jen,
jaké to je - dlít v hrobě.

 

 

 

 

 

---------------

 

 


Co říct jsem směl, tak chabé je,
slabé, bídné, ubohé,
že bojím se - snad ze skal mě máš shodit,
že troufám sobě drze hovořit,
že srdce mé tak zpustlé je,
že tvrdé tak,
že kamení úderem svým drtí,
že hříchem schváceno je k smrti,
že pýchou zpuchřelé je tak,
že nedovede ničeho se vzdát,
že nechce sebe dát,
znovu zas
pro krásu
zemřít
zas a znovu
až příjde čas.

 

--------------------------------------

 

 

 

 

 

 

 

Během noci,
setkáš se Géniem,
co vyšší Já má ve své moci

 

 

 

 

 

----------------

 

Však nevím ani, kde vězet zůstal jsem,

když zpět po cestě jen mrtvou botu potkal jsem,
modré borůvky, rozježděný stráz,
strašné úzké jehličí tak zhola suché až praskal čas,
když všechno vůkol schnulo jako ďas,
A pak - už blesky jenom potkával jsem snáz,
než sebe bůhví kde jsem ztratil zas.
Snad až přijde mráz.
Snad. Najdu však sebe snáz,
zas chladný až bude čas?

------------- 

 

 

 

Vše krásné bylo tak,
  když vidíš slunce svoje v rose ranní,
  dřív než přijde mrak,
  však co tu bude,
  co nastane pak?
  Tu v kapce malé schoulilo se,
  už nevidíš je jasně tak,
  to slunce malé, kam schovalo se,
  když zakrývá jej mrak?
  Den však vstal i tak, občerstvený, nový
  když čekal jsem, až bude tady - vlak,
  už snil jsem zase o ní -
  hned vstávej, slyš -
  zvonek něžně zvoní,
  když tiše dí mi - tak,
  ta kobylka luční je tvůj vlak.

----------

 

 

 

Prosím odpusť mi, že nedokážu nijak vyjádřit můj vděk,
  když srdce žádalo mne -
  Ty zůstaň tak - dnes, zítra, dál už napořád.
  Kdybys uměl báseň snad i napsat,
  už slova žádná nenašel bys ani, bys je mohl dát,
  vždyť krásný je,
  Tvůj obraz, když zjevil mi přede dveřmi,
  kam odcházel jsem spát,
  tam, když setkává se s tichou nocí,
  v růži,
  když bílé ustele si,
  víla,
  co smí jen lásku čistou dát.

 

 

-------------

Kéž stále Ona

čistá ta duše Mariina
zas ještě zkrásní Tě,
když sebe bez ustání dáváš víc a víc
v milosti lásky Její přesvaté.

---------

 

 

 

Má drahá,

já smazal ten verš, co nešel dopsat již,
když z nebe padám, níž a níž -
kde zustalos' mé srdce, co ty díš?
Již dávno na věky bych zkamenělo,
a na úděl svůj docela zapomnělo,
kdybych na tobě samém jenom viset mělo.
Však co otevřít životu mě smělo -
rudá růže,
černý kříž -
poklekni, slyš, buď tich!
Má krásná Královna,  ke mě vždyť vchází již!

Já si ani neuvědomuji tu milost, ten z nebe dar,

že smím Ti stále srdce pořád dávat dál...

-----

 

 

 

Však nevím dnes už ani,

zda nečekám tu marně na ni,
klopýtaje zas na potemněle nakřivené pláni -
ba ne, již pranic nezbylo mi k povídání;
ty přec stále odcházíš kams za ní -
Mé srdce slyš - ty stále věříš ještě v Její smilování?

---------

 

 

 

Promiň mi prosím, drahá paní, že jsem tuze tak, jak balvan těžkopádný.

Kdy probudí mne asi
ten nečekaný závan nespoutané krásy?
Kdy vystoupí tu ze skrytu
co jako panna v hradním úkrytu
spřádá nit mého žití,
nit, bez níž nebylo by pozemského bytí?

Odkud však dostalo se sem
to krásné hebké vlákno jen,
jaká to osnova!
Tak duši pokládám snová svá slova znova -
až dí ona: Jen tolik vím, že z dálek časů přišlo,
k nám od ní sem, z času budoucího slova,
od růže té, jíž perly rosy kropí jitřní,
vůní, když duše rozněcujíc čarovnou svou písní,
až promění ti v okamžení
ve světlo kámen v srdci - mocí  Slova.

Její květ spatřit - to dnes však možné ještě není.

--------------

 

Kéž po cestách Vás vede Ona,
duše ve Vás - čistá schrána Mariina.

 

..............

 

 

 

Což stačí cítit snad jen v srdci žít? Mluvit? Nečinit?

Kdos ty, žes přišel mi tu lhát
O lásce snít, tóny tklivé lkát,
když nezbývá než roucho tkát,
květy trhat,
odstoupit,
jít o krok zase dál?
To tisíckrát už nejmíň bylo snad, když sobě už ty mohl bys ses začít smát,
než ve slovech si získat vypůjčenou svatozář,
Němý však zas zůstals před svatyní stát
nevida přesvatou, květem zahalenou tvář,
když nedokážeš pro ni samu - sebe dát.

-----------

 

 

 

 

Vzpomeň, že přišlo,

když čerstvý zas narodil se den
jak slunce, když za večera
paprskem naposled pozlacuje zem,
žehnajíc všem, tak jako včera.
A přece, tolik změnil ten jeden pouhý den,
kdy já, tak nehoden,
přec milostí byl cele naplněn,
to skrze Tebe, že smím být vykoupen,
snad proto jen,
že slzou lásky,
byl jsem pokropen,
tou, která prchá, aby neviděna,
ztracena byla
co ze sna právě narozená dcera,
když zmírá šťastna ve Tvém obětí.

 

 

 

---------

 

Duše, ty zpíváš nebeskému jasu,
když provoláváš novou, dosud nepoznanou krásu,
až srdce mé ze sna zlého vstalo,
aby okem  svým na Tvoje pohledělo.
Poznávají oči mé a v moři úžasu, když tonou,
jak onoho budoucího času branou
vstříc lehce usmívá se bratr Měsíc,
přání, ač měl jsem tisíc, mi nezbylo už víc.
Tak krásná tak, ach,  tak vzešená,
Tvá duše, jak svatě rozářená -
však buď už tich,
pohlédla ma mne z očí duše Tvých -
přesvatá  Maria.

------------------

Co na Tebe snad v těch verších promluvilo,

nevím přec, to věru ze mě vůbec nikdy nebylo,
jen srdce tu a tam, snad ledu když povolilo
jeho sevření,
Jejímu snad jasu dovolilo,
aby svítil naň, blíže sem,
k probuzení.
Nevím o ničem, čeho tenhle ten, být mohl by původcem,
a ženám že lásky byl by pěvcem!?
Neslýchaná tuze věc!
Nikdy, než z pouhé milosti říct směl co vůbec!
Propůjčit neumělá, chatrná svá slova naučená od jiných,
onomu světů navštívení vyšších,
trhaje pro ni, tu krásnou, jedinou,
na keři růži svou  rukou vzhůru nataženou -
zříc srdcem obraz její - perlu předrahou.

 

 

-----------------

 

 

Má drahá, Kéž provází Tě Maria,
snad Ona,
Ta k Tvému moje srdce přivedla
a snad
i k Sobě tak.

-----------

 

 

Kdyby tak u dveří mých on klepal zas,
ten jiný,
věčně nový čas
nezrozený tak,
přec odpradávna milý.
Jak bych jej poznal, pomni jak?

Kdyby tu přišel zas, můj opravdový čas,
přinesl by věčnost -
vykoupení nekonečnost,
v jediné božské chvíli.

Ve vodách skrz mlžný háv toužebně vyhlížev Tvůj jas,
tak stál jsem zmrzle osamělý,
nevěda zda vyvedeš mne z hlubin temných as
Ty samojediný,
za noci, Tvůj když zazněl duši hlas,
za ruku chopiv uvedls mne v síni křišťálových krás,
za pochodní srdce Tvého planoucího,
jež prozařuje okna zemská nám, do věku budoucího,
mě, když zachraňuje tonoucího
Tvůj lásky koráb.
Já smím se vzchopit, vstát, vidět zas,
vysoko nad obzor patřit kams.
Tys čist tak, že záříš víc jak horský sníh,
jak granátu krystal rudý v jasných křištálových jeskyních,
jako kapka krve v srdci kalichu,
když v nekonečném pratichu -
Ty čekáš na mne.
Bych obrazem Tvým zde býti směl,
kráčet za Ní, však i vstříc  -
milované Jitřní Hvězdě.

 

 

-----------------

 

Jako by ani nikdy nebylo,
kdyby ono mne tu nebudilo -
už bych byl jejich.
Šílený, suchý mrak.
Bez vláhy ach, vedrem šedý tak,
však co můj zrak?
Na místě slunce hoří - drak.

 

 

 

 

 

 

 

 

--------------

 

 

Kdos' Ty, můj Bratr, Tvůrce, Pán?
Proč skalou činíš tuto Zem?
Pročs' tvrdý tak,
až temný zastřený můj zrak
nezří Tvou krásu okem srdce -
vždyť já přece,
toužím jen sebe pro lásku Tvoji navždy dát,
jen křehce
můj Pane, milovat?

Ach, ne, jak pošetilý jsem,
když byl jsem v opojení zanevřel,
na drahou perlu - Zem.

Jsem -
slza, co na věky zkameněla -
pro spásu příští,
když sama láska
zříká se svého bytí
v nezměrné bolesti
věčného zrození.

 

 

 

 

 

 

 

 

------------------

 

 
 
Slyš, nad zábleskem hor bílé země,
výkřik
Ticha čerstvě zrozeného slunce
výtrysk
promluvil nad horami nevyslovitelnou řečí ohně.
Otisk
nese zlatem jeho se lesknoucí hora,
věstí noci zánik
Planoucí duha; 
zůstal sen.
A kdes dole ptačí zpěv, 
hlásí zas, nový, že nastal - den.
 
 
 
 
----------

 

 

 

 

 

 

 

 

 
Dříve, než oněmím, 
vychrlím,
neotesaně hrubý nával 
skal.
 
Pak jsem je spatřil, strážce -
nezměrnou svatost nevyřčeného tajemství,
prastarý výraz zjevení.
Ó nevýslovná velebnosti zářící v klidu propastné prostoty,
já směl jsem s Vámi být,
tak sám a přece ve Vás mít
pravzor svůj, ten, co smí jen mě - žít.
Má, když pohlížela duše na Váš klid,
žíznila
bloudíc v čase snění
unášena, strácejíc v nedohlednu času cestu ku prameni 
k velikému bdění,
k soutoku všech srdcí, jež ve svém návratu
k vesmírům napříč plují písní všem věčně trvajícím znění
k počátkům hudby, ozvěnou času budoucího zvratu -   
jak odměřujete, když zříte okamžik každého zrození,
jak neústupní, když prorokujete mlčky jeho zničení,
jak nespoutaní, když dlíte vždycky mimo jeho dění -
ve skále světového tvoření;
kamenem, sněhem věky skrytí
v něm, a přece vždycky jen,
záříte světlem nezrození.
 
===
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Jak zrnek písku v řece
má lístků tisíc na tisíc
květina co propujčenou krásu křehce 
proudícím dává sebe vodám vstříc.
 
Co lístek jeden v řece -
život jeden přece -
jedno srdce,
co rozezpíval na vodami lehce
odkudsi z nebes, sluncem pozlacený celý, přiletěvší pták
nu, a co pak?
 
Už napřád - jen zůstat bdělý tak,
pro ně život dát,
vzít a obětovat,
v něm zemřít,
jím se stát.
 
Ty a já?
Ty dva už nenacházíš víc,
než slovem co dál nelze říct -
rozvitý květ již nejde skrýt,
Tvá hora v mlze nelze rozlišit.
 
Kámen vlnce přeskočit tak lehce šel,
zpěv ptačí ještě nedozněl,
ještě než mávne křídly sem,
ten tam už, odešel, můj sen.
 
V bezedné tůni 
nevýslovný výkřik zní -
zářivě bezčasého Nic.
 
A stále bude v řece
zrnek tisíc na tisíc,
a nad vodami ptačí křik 
stejně dál nám bude znít.
 
 

----------------

 

 

 

 

 

Když nemám svého nic, co bych směl Ti dát,
než srdce - to měl bych snad
denně obětovat,
hříchů všech se vzdát,
pro Tebe
na oltář pokorně je klást
Nejdražší,

abych hoden spatřit
byl tak přečistou tu tvář,
hoden sloužit, 
dávat dál, i jiným, Tvou zář. 

---------------

 

 



Nemám pochyb...


Nemám již, co vešlo by se do mých slov, 
než vždy víc a více mlčení,
když v noci zraky moudrých sov
zří v temném lese, co ve dne není více ke spatření -

když cestou ke sbratření 

jdouc, 
modlitba
sama, mezi stromy žití
plynouc do dálav nového bytí, 
jak ta řeka, co času proudem teče -
jak krásně vlny, živě, stříbra plny se tam třpití

na mé řece,
na ni Měsíc laskavý, když svítí.
Ty víš však přece,
Tvé tělo, že není nic,
než modlitba,
vlna na řece,
jež prýští pohybem prvního Slova

jehož zněním tvoří Ono lehce
všechna nová znova
slova, jež pohybují údy Tvého těla
k věčné modlitbě.


A co dál?
Dál, ...
spadlý list nemá  pod sebou už nic, 

než proud, co jej vzal.

-------------

 

Neměj obav, vždyť, kdyby nikdo nebyl, já,  budu, třebas jediný Tvůj žák. Už teď jsem se možná něco naučil, snad trochu á. 
Víc hlásek a slabik -  až sejdem se tu zas, když přijde k nové pouti čas. 
Víš dobře však, jak Tvá duše půjčila dočasný svůj šat, 
aby v něm sama promluvila  
Pravda modlitbou Tvého pozemského těla, 
když duše vnímá, 
co na tom, že zraky neviděla?
Neměj jen strach, 
ještě nadejde ten čas,
kdy budou vidět za ten práh
až těla budou míti nová zas...

 

Proto, jsem si jist,
své srdce musím ještě očistit,
aby se mihotavé slabé světlo
s Tvým velkým,
v jedno slilo
v plameni lásky
v jedno svaté Slunce - tělo.

 

 

 

-----------

 

 

 

Jak přišel, tak odešel
má drahá,

já neměl jsem čas jej ani pozdravit,
a už aby zas šel,
že dlouho čekal a na dlouho nemůže se zastavit
můj drahý, 
však nechal mi tu pozlacený
bych moh' si o něm aspoň číst 
podzim, svůj spadlý list.

 

 

 

-----------

 

 

 

 

 

 

Včera

víš můj bratr,
včera zastihl mne zase tady,
viděl mne jak kráčím, domů
tam, ze zahrady
sem hleděl, dolů -
v úsměvu mlčel, když zářil - 
bratr Měsíc.

-------------

 

 

 

 

Kdo jiný než já sám si mohl přát takovou odpověď?

Přichází ze zdrojů hlubších, než kam dosahují myšlénky bdění.

Když je slyším vytrhují mne ze snění

a působí jako jed co proniká skrze můj zrak

a propaluje se do srdce a bodá.

Však ten jed není než lék,  
abych se zbavil své sebelásky, 
lpění na falešném obrazu -
výkřik bolestí mylných nadějí, když za noci,
přichází nemocnému před posledním ránem,
jeho hodina na níž čekají dědicové vnuci,
aby pochovali starého tyrana nad ránem,
když čekal jsem až budu uveden 
za prostřený stůl
zda zasednout budu hoden -
posečkají i spoluhodovníci
než budou zhojeny utržené rány? 
Než ustane bolest ze ztráty 
potrétu neznámé,
jejíž úsměv mi nikdy nepatřil,
z uťatých končetin, jež
jsem nikdy nevlastnil?
Ten čas už neúprosně tluče, když sítí touhy klade kudy jdeš;
vyprošené nedochůdče
hraje si v síti chapadel stínového bytí,
však trůn zůstal prázdný
a není věru zbytí -
vstát a vyjít z těsné kůže ven; učiň jej první - krok
do časů ven, sem, k věčně novému, bytí, 
kde pořád ještě svítí
ona - má Hvězda.
Dal jsem si na čas.

--------------

 

 

 

 

Dnes za noci ze snění mne probudilo
srdce mé čarovnou písní zasvěcení
svět vůkolní třpitem z hvězd seslaným ozářilo
Tvoje mlčení.
 
Odkud znám jen toto světlo,
až ostýchám setkat se s ním v pohledu Tvých očí,
tak něžnou řečí, že k mému srdci promluvilo
Tvoje mlčení.
 
Plamen šíří Tvoje teplo,
až kámen probouzí ze zakletí
nehlasným slovem, ach vroucím tak, jež do něj vlilo
Tvoje mlčení.
 
Zůstal jsem teď oněmělý, když tiše odcházím,
abych nebudil hlučným pohledem ze snění
ztichlou krásu, v níž mešká v hávu zimním
Tvoje mlčení.

-----------------

Já nejsem smělý tuze tak, 
bych směl nejistý svůj zrak
nechat dotknouti se Tvého pohledu,
 
byl by hřích, 
doufat, že vznešenou, nedostupnost smím Ti odejmout 
myslet na náruč Tvou, byť představou, jen ve snech svých,
že smím Tě obejmout.
 
Snad, smím jen mlčky pokleknout
pokorně zůstat v úctě tak
před Tvými dveřmi smeknout, zůstat stát
nejít dál -
 
Tvůj růžový keř, ten musí též trpělivě snášet mráz
a přec, jak on i já tak
doufat smíme v zázrak, až nadejde čas
v sluneční jas
nepochybovat, 
že rozkvete světu zas
nový vonný květ,
když probudí se v jarní čas,
horoucí ozářen láskou Tvou.

----------------

Stála tam -

vysoká

a byla v lese sama

vznešená

borovice.

 

Ještě tam stojí

na cestě sníh a led

neskloní

bych směl přivonět

hlavu, z níž voní

pryskyřice.

 

Má ji zasypanou -

hlavu 

až kde rozesílá oblak  

něhu

v bílém sněhu

co padá

až dolů ke kořenům, stvolů 

ke mě dolů

na cestu ledu.

 

o -

Kdo?

Spojuje

srdce světa -

Slunce

se zemí?

Já, jež sebe ztrácí

mrknutím oka jediného mžiku

já, jež věčně žije odpovědí

na lásku

ve všem tvoření.

 

Jen jsem nevěděl,

že otázka má Tvoji podobu -

že půlnocí spatřím tvář,

že zaslechnu, až zazní mému nitru hlas

mé milované.

 

Až zítřejší se zrodí nově den,

až v něm Slunce zítřka vyhoupne se nad obzor

až nezrozený dosud čas, jež dosud mešká zahalen

až usměje se -

pak smím být vykoupen

už stalo se

už přišlo sem

už raduje se zem.

Narozeno zítra - nové Slunce povstalo

děťátko se usmálo    

Tvá láska vyklíčíla - 

našla mrtvého 

na hrobu koně - jezdec opodál. 

 

Má lásko,

Tys přišla pro mě,

když spal jsem po životě v hrobě 

přišlas mi zpívat do jeskyně

a ono vzbudilo mě ozvěnou

srdce moje, to poznalo Tvůj hlas znící ze svatyně

pronikajíc hradbou kamennou.

 

Bylas tu víc, 

než doufal jsem kdy dřív,

než mohl jsem jen snít,

než kdyby tu Tvoje tělo

s mým sdílet jeho osud mělo.

 

Našlas mne v bláznivém smíchu plačího, 

zbitého ostrým kamením pod praporcem měsíčním

zbičovaného poryvem větrů toužícího

zpoutaného řetězy ke skále bludným myšlením

zmořeného hlady, když žízní blouznil v síni hodovní. 

Bylas tady,

když víno, jež Slunce světí

novou obětí,

přineslas mému srdci, 

pronášejíc svatou nocí

Jeho tajemství.

-----------

Až setřesu červený prach pozemského pachtění...

 

Smrt - není než visutý most 

natažený od zítřka k dnešní noci 

teď opouštím jej, kde byl jsem host. 

Kdy budu moci

vstát a jít - kudy Tvá cesta, kudy Tvůj most?

Jak čerstvé vzcházíš v ranním kuropění

abys ji přivítal ve svém bdění 

v bělostném rouchu -

dnes už jej neušpiní červený prach světa pachtění.

 

Za stínem světlo, co protíná čas,

za světlem - propast -  

kdy Slunce pronikne k mým zrakům zas,

abych moh' přivítat pravou svou vlast

ach, k nohám Tvým, jak rád bych  padl zas,

nad sebou zřel jak vrací se - čas

však sem provází mne, ne míň,

než Tvoje mlčení.

 

Hledáš dveří, 

kudy bys prošel as

když potkáváš se veřejemi

snad doufáš bys pronesl svoje snění

zpět přes vody zapomění peřejemi

branou tou co nemá dveří

obraz tolik drahý, 

z něj Ona na mne hledí - 

věčná Maria.

 

-o-

Krůpěj rosy padá k Zemi -

dech Tvůj orosený

láskou v teple zahalený -

mráz, brach nad horami celý ojínělý

ve vločku promění -

děťátko nebes 

křehce zahalí,

jež ve Tvém zrodilo se něžně srdci

ve snění Země dobou Půlnoční.

 

-o-

Dnes - a bylo to včera - šel jsem plným náměstím

a byl jsem sám

mezi pohaslými okny hledícími do světa dlážebních kostek 

za zdí snad ještě hořely, tu a tam svíce adventní  

kolem míchaly se jemným deštěm

melodie o ráji a novém narození,

když uhýbal jsem

tvářím nesoucí včerejší pečeť zapomnění.

 

Jen stromy podťaty mlčky snáší úděl,   

když se kolem míhají siluety vyhaslých nadějí

a přece nesou znamení, které na ně volá, že mají odhalit 

bílé mraky, že plynou nekončící nadějí

a nad nimi - plane - oblouk barev 

tam kde zapřahají - 

koně, Sluneční vůz v barvě vítězství. 

--------------

 

Člověk ukryl bílá křídla

na dno moří starostí.
Prostor mluví, smrt je živá.
Pláč je Boží svátostí!
 
V hloubi srdcí stojí chrámy.
V nich tvé slzy pramení.
V řekách touhy plují prámy
k břehům nových nadějí.
 
Ohňům v žilách popel proudí.
V domech dešťů žije sníh.
Vše, co stvoříš, to tě soudí.
Každou spásu předchází hřích!

 

-----------

Krásnou, čistou mravy, lepší než kdy dřív
všem vzorem být... -  
zas mi Tě zavál sníh
vločko -
tak krásná,
jsi jen když nejsi z nich.
Jsi vždycky víc
než myšlénka smí vůbec říct.
 
Je stále hřích, když bez něj chceš jen žít.

 

 

 

-----------------

 

Vyšels tak náhle,
že roztáls mi 
sníh,
že nejsou co byly dřív
tváře
tak chladné ve své kráse
sny 
co sněhy změnils mi v mlhy něhy
tvar
proměnils mé drahé  
v tekoucí přízrak Luny.
 
Na řece krev a v krvi řeky zář
teď utopil bych starý snář
blyští se krystal půlnočního bdění,
když znovu chci oddati se snění -
kámen 
výkřik zapomnění
jasné slunce vzplálo
v kostní dřeni.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

-----------------

Obrysy tvého velkého Ne, planou jako Ano stejně nadějí,
že jednou pošleš pro mne páže s listem vysvobození,
není v něm ztráty, přijde-li 
mé chtěné trápení,
chutná hořce a pálí ústa, když krmí mne cizí ruce spoutaného ve věži Tvého vězení,  
a přec každé sousto hořce pálivé
v chladivý nektar podstatu svou změní -
Tvé ruce dotkly se 
předaly posvěcení
růžový keř v krajině
vůní smývá poskvrnění,
když spatřil jsem Tě
v obětí klidného Měsíce.
 
Teď hladinu čeří 
slza, 
jíž za mne prolila
Tvář, co Tvůj obraz odrazila.
 
Nemám obav, vždyť smím cele důvěřovat, 
že nejprudší jed ze žluče dračí  
v hojivý lék se promění,
jen, když přijmu jej z ruky její,
mé milované.
 
----------------------------
 
 
 
 
 
 
 
Už jsem o všem mluvil.
 
Mars in anima. Vím. 
 
Nemám podmínky, nemohu, nesmím.
neobchoduji, nesmlouvám.
Pro mne je vždy dobré jen to, co je dobré pro Tebe.
Tvá radost je mou radostí. 
A když budeš raději beze mne, pošli mě pryč.
 
Má milovaná
Nehleď na mne,
hleď na Toho, jež oživuje Tvé srdce
a Tvé tělo zářit bude v Jeho modlitbě.
 
Jediné co mohu, je prodlévat v bezpodmínečné lásce bez všeho sobectví.
Z toho jednat.
Ostatní přijde a nebo nepřijde, vždyť od bran pozemských cest už nedržím klíč.
 
Žádné ano, žádné ne
nemá vpravdě Tebe
nemá mne.
Důvod? 
Jediný láska má -
Ty,
já,
a žádný jiný.
 
 
-----------
 
 
 
 
 
 
 

Mé srdce řeklo:
Růže - Ty, královno
vůní probouzíš svého mrtvého,
když červánků jitrem tají se les
až pronikne sem, denní světlo,
až zbarví vřes
až poleví mráz, jež obemknul mez,
kdes
má růže,
kde Tvůj klíčí den
kde Tvůj narodil se sen
kde mrtvý tvůj do života povýšen?
Pověz mu jen,
že přijdeš pro něj sem,
až roztaješ sníh a led
až ve Tvé zahradě jara zazní zpěv - 
až tehdy, kdy rozptýlí se těžký země sen
teprv rozední se pro něj zem
čekám Tě v ten den, 
až nadejde jitro probuzení.
 
Znám Tvoje světlo,
V Tvých zahradách do něj jsem vešlo
z venku, když cestu svíral led 
život co světlo dvakráte dvanácteré vzešlo
zrcadlí čas co pozemský sen  
jezera zrcadlo
nachový vřes
křišťálů čirých loubil les,
nebylo stínů kapradin.
 
Já vím, že přijdeš jednou sem,
popel, že na palouku sluncem smí být rozptýlen
sňat z kříže černý sen
sám černý kříž,
že smí být povýšen 
nezměrnou láskou Růže.
 
---
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Co jen říct, jak chtěl bych já žít?
Abych stále nemusel se rdít,
aby každá lidská dcera 
jinou pro mne nebyla, 
než Maria.
 
 
 
Chtěl jsem napsat
verše o neulpění
však nenacházím ani jediné slovo,
které by smělo říct,
toho, kdo chce jej vyslovit.
 
-------------
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Co na tom záleží,
bílému oblaku,
zda nechce či chce
býti i mou královnou.   
Vidím, jak zisk i ztráta
vpravdě prázdná jsou,
když vzdám se, 
když obětuji lásku svou,
pro ni samu -
k nohám jejím věnec kladu
mé nejdražší.
 
Neznačí to, že bolest nebo radost
zmizela a není.
Jen konec pout v beznaději,
že vždycky novou 
mé srdce plane nadějí -
vždyť setkává se svou milovanou
věčně novou Královnou.

 

 
Přesto jej slyší, 
tón, něžný co ve skrytu 
srdce Tvé,
když v blankytu
pěje píseň na slova,
jíž v duši Tvé povila
Ona, Maria.
 
----------------------
 
 
 
 
 
 
 
 
 

 

Mlčím, ale nikoli proto, že jsem zapomněl na svou lásku... 
 
Hledám, kde zůstalo to, místo kudy procházelo srdce
písní, když pukají kry na té řece
jak dávno tudy šlas', ač čerstvá vždy je přece 
Tvá stopa na louce,
zčeřená voda na potoce
kudy vanul, ach tak lehce -
vánek Tvé chůze, 
věnec na řece,
odraz tváře na rybníce
letošní led, když v sobě proud nese -
úsměvy loňského léta. 
 
Tenkrát - ač stále je mi nyní 
každé stéblo trávy 
prahnulo po narovnání 
letmým dotykem Tvých láskyplných dlaní 
když tráva prosíc potká se s vznešeným Tvým krokem
když Tvé ruce žehnají 
když spojují se s bílým mrakem -
kdy mé oči pohled Tvůj jen potkají
kdy ve vteřině pronikáš mě celým rokem
kdy příjdeš, probuzení čekám potají
jasný blesk
v modlitbě žní;
sněhobílý stesk
zavál to zrno na polích, 
dosud tam leží, neroztátý mokrý sníh.
 
Osamělá vločka lehounce se nese,
když z trsů kde nahoře ční vonné jehlice 
setřásá sníh dolů vysoká borovice -
ještě teď trvá ve své kráse
nepoznána v čase
než tajíc odevzdá se
paprsku slunce,
květům jara do náruče.
Nastává ten čas, 
v něm doufám zaslechnout Tvůj hlas -
však, teď zableskul se zas
ten křišťálově čirý divuplný jas
jeskyně obraz 
v níž každý jeden žije z nás 
jen z vůně písně síně hodovní.
 
 
 
 
                                         ------------------------------------
 
 
 
 
 
 
 
 
Mé srdce ztratilo se v propastné samotě
trhlinou v obraze
řine se vůně nového jara
včera zdál se krásný zase - 
hřích, již v hlíně rozpadá se 
neukončený obraz večera.
 
V tom co jest, potkávám Tvůj příběh, 
noc a den, sen a bdění
vozu Slunečního koloběh -
když kráčím zvolna ztichlou alejí,
proud řeky dále obemílá břeh,
tak volná ach, ač sama přec -
když se mé prsty dotýkají Tvých
trsů vonných jehlic
nesena písní zeleného lesa
v Tvém náručí větvoví borovic.
 
O Tobě samém mluví les,
na kamenném poli šeptá vřes,
než na palouku ranní padne rosa
vítám cestou k chrámu stojíc bosa
jiskřivě bílou něhu
stopu
posledního sněhu
rozpustí teplo Tvého tepu 
na mých chodidlech.
 
Stromová kůra mi Tě připomíná,
životem Tvým zelená se mech,
když ztají se můj dech,
jméno Tvé, když Ty sám vyslovuješ na mých rtech,
když volám v těchto postavených bílých zdech
Tebe v labyrinthu světa.   
Ty nejsi z nich,
ani já nejsem tímto stromem lesa,
když Ty neseš světlo světa.
 
Mlčíš.
Tvůj dech čechrá moje vlasy,
když vysoušíš mi čerstvě narozené slzy,
jež v odloučení skrápí vlny 
jezera jejž naplnily 
třpitící se dítky zármutku.
 
Ach, má lásko,
rozpusť ten kámen mého srdce 
tekoucím zlatem lásky, 
jež mimo prostor omývá všehomíra hranic
jen přijď,
vejdi do mých světnic,
překroč příkop hranic
vždyť nejsem sama nic,
dokud jsem bytí sebe neztratila v Tobě,
co víc,
ač se směji, přec najdeš mne jak pláči v temném hrobě
po ničem netoužím již nic,
než zemřít, má lásko, v Tobě.
Jsem - míň než nic,
vteřinou zapomnění světa,
kdy touha sama
hlubinou milosti docela jsouc pohlcena
obětním hoří plamenem.
 
Slyš, má lásko, 
Ty víš, 
Tvé odmítání přijímám co svaté požehnání.
 
 
 
 
 
----------------------
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Můj věrný Měsíci
stín přešel dnešní noci 
přes Tvé bledé čelo.
Ach Měsíci, na sebe vzal's můj stín temné moci
když marným nadějím pohaslo světlo
když kráčím osamocen temnou ulicí
na okraji chodníku zdravím trávu, když potácím se zemdlený, 
v peřejích tryskajícího jara
drzými keři až praskutí vysmíván omámený
a už ani necítím strašnou bolest, jsa bez ustání bičovaný;
kde se vzal osten co pronik' tak hluboko do srdečního těla?
Protože jsem chtěl přivonět k Růži, která ještě nevykvetla?
Jen jsem chtěl děkovat 
z čistoty květů se radovat
vůni jejich všem kolemjdoucím darovat
Můj věrný příteli,
dobře víš,
že jsem přece štasten,
když mohu kus sebe obětovat
pro svou lásku.
 
Budu pak jako Ty,
úplně kulatý - 
však, nade mnou visí pořád, 
svítí tam -
jasná Hvězda.
-----------------------------------
 
 
 
Třebas ostrým nožem
krájíš mé srdce
na černém dřevě Tvým poután provazem
šílený bolestí volám přece
Tvé jméno, 
které Ti dala 
přesvatá Maria.
Věřím v proměnu krve,
v uzdravení toho co v nemoci mé tepe
v zdravý jásot čistého srdce,
jsa nemocen, trýzněn se chvěji v cele
však vždycky stále chválím lék, jež přijde skrze Tebe
mou navždy milovanou královnu.
 
Vždyť nejde přece
abych nedostál přísaze 
jež srdci dalo srdce
slib věrnosti lásce.
 
Toužebně čekám až přijde, 
slza,
ona bude mým celým světem,
dokončeným dílem bolesti.
On patřit bude jednou dětem,
až rozvinou se jarní ratolesti
přijdou sem s opadaným květem,
plody, jež uzrají létem v jeho zralosti. 
 
-----------------
 
 
Koré Kosmou
 
Má lásko, mé nejisté ruce nesvedou odhalit Tvůj závoj,
Tys obrazem mé Matky,
Srdce mé Královny
než vzešlo ranní Slunce,
potkal jsem Tvůj odraz v podobě prvního měsíce,
Tys Ta, jíž jsem spatřil, když přišla smrt.
 
Slovo vyslovilo
vesmírů bezpočet nestvořených tělo 
v pravěké hlubině přítomnost Sebe do bytí vylilo
Tvou nevýslovně vznešenou Tvář zjevilo
nádherou svatou vteřinou nekonečnou učinilo
čisté líce Panny Nebes v záři posvětilo.
 
Ty, Kráso,
kterou nemohu unést,
když chodím po cestách lidí, 
aniž bych zemřel -
co vezmeš ze mne do svého žití?
Prapodstatná čistoto,
Ty záříš v tak něžně prázdném vesmíru!
Přijedš jako moudrost,
když Tvé perlové střevíce
tančí ve víru
nekončícího tance
jež nese světů tvoření?
 
Věčné jaro tryská
z pramene zvučícího Slova,
jásavým proudem vlévá
plná síla živého Prázdna
do zrození kosmického těla
výtrysk - keř,
květ 
a strom co nese svět -
tak jako oceán co nemá břeh
ani to srdce nemá střed
když vstoupíš bděle dveřmi sem
kde duše něžně sní Tvůj hebký sen.  
Já jsem ten výtrysk
živého času 
Jednoho v Jednom.
 
-o-
 
Ach, má lásko, odpusť prosím slepému, když žehrá na osud, že vyprázdněný pro svůj účel odhozen do bláta, jež jej pojalo,
aby se po něm šlapalo trpí nezájmem podpatku obutých nohou.  
Ale já dobře vím, on, Stín nezná v pravdě Tebe, 
kdežto mé srdce už dávno poznalo Tě -
dříve než spatřily Tě oči moje
potkal jsem jas Vůdce Tvého srdce
v ševelícím listí posvátného háje,
v zurčícím prameni 
v zvučícím sloupoví
a ve stínu, který svítil měkkým světlem
z moci nepopsatelně jasného Slunce,
jež vládlo ve všem -
byl jsem v Něm a Jím,
Ty i Já 
a celý svět nebyl, než tisíceronásobná duha
klenoucím se obrazem
nad propastnou hlubinou zárodků světa
každá kapka odraženého světla
třpití se dětským úsměvem,
hudbou radosti prázdného Ticha 
a vůní růže
kvetoucí v tisíciletí příšího večera.
----------------
 
Vidím, jak jsem do sebe zahleděný a jak jsem potud nesvobodný a jak mrtev hledám hroby svých tajných tužeb, když se snažím mít a sobě žít;
ano však, když větrů van že odvane ten mrak, 
Slunce je všude, ve všem a jsem v něm, 
duhová bublina je domovem,
motýlích křídel hedvábný je sen 
jak barvy proměnujíc letí prostorem,
můj světe, sečkej, pozastav svůj běh, 
snad v Tobě najdu jen
řád nevýslovných Tvůrců jmen?
Tu kapka rosy vzdychne ach
ač krásnou perlou v bolesti jsem tak 
přec Prázdnotou Bytí jsem vždy mimo tento čas. 
 
Jak jsem málo vděčný, 
jak malý, ubohý a směšný
když zoufám sobě beznadějí,
nevida co není ani trochu k uvěření.
zde v pravdě leží srdce Její, 
Skutečnosti ryzí nádhery plné bez příkras
a je v něm celý, v nekončících zákrutách vinoucí se čas
k níž vede mne Hvězda planoucí
nevím kdo Jsi, kdo poslal zas ke mě Tebe, horoucí
A přec - z Tvé bezpříčinné Milosti
jiskřivém dechu čisté Přítomnosti
já přece smím Tě navždy milovat
než shoří čas
v plameni Tvé lásky tát
v nebytí Věků vteřinou se stát;
než sejde den 
my sejdeme se v okamžení s celým vesmírem.
 
Neuvěřitelná, neposatelná velebnost svatosti, 
která mne vedeš po cestách lidí a já - kdo vlastně, že jsem tak pošetilý, 
že se obracím ke světu své vlastní radosti
což není dosti, že jsem v Něm, všem světě Jediném?  
Jak směšně titěrné je lkát, 
sobě, světu štěstí lhát
trýzním ztrát se oddávat, 
jež v pravdě nejsou napořád, 
než ziskem pro tvůj hlad.
 
----------------
 
 
Má královno, jen prosím, chceš-li ukaž má slova svému králi, vysměj se bláznovi.
Blázen přec nečeká úsměvy či pochopení ani.
Tobě patří z něho vše, 
jemu pohrdání,
když snad byť vzpomínku jen na suchý květ čekal by od své paní.
 
Nač patřil Tvůj vznešený pohled, čeho dotkly se něžné Tvé ruce 
Ty, modlitbo oblohy večerní
větřík kam zavanul závoj Tvé duše,
ach, lásko Ty, žhnoucí polední 
jak zářivě čerstvé povstalo obřadem posvěcení,
když Ty, hovoříš ke mě zas, laskavým slovem mlčení.
 
Paprskem odraženým zrcadlem Tvého srdce
nové zas rodí se Slunce na obloze nedělní
čerstvá tpřití se tam pavučina v ranní rose
tráva, když na louce tajemnou touhou zní;
sedíc navléká perly co chladí nohy bosé, 
nebesa, když výdech prochvívají zemských dní    
písní, když pozvedajíc paží vstříc vysoké obloze  
holoubě, když potkávají lehounké ruce její 
bělostí září Panna v předtuše 
svatého narození.
-------------
 
 
Děkuji Ti, nejdražší má královno, za zářivě čistou nádheru, jíž nám dáváš zkrze své duše vzešenou prostotu, když v dobrotě srdce záříš světlem Mariiným, laskavě naslouchajíc našim nářkům; ba dokonce - i mým chatrným slovům. 
Jsem Ti neskonale vděčný, žes mi dala ukousnout sousto svého koláče odměřeného času, abych k Tobě směl promluvit a dopřála mi, abych byl blíže sám sobě, když jsi trpělivě naslouchala mému zajíkání. 
Když jsi potají vedla mou ruku, aby pro Tebe napsala pár písmen, abych pak viděl, jak se raduješ se mnou. Abych měl naději, že smím doufat, že jednou poznám lásku v činu, který ze stínů padlých sloupů dokáže postavit chrám Nového Člověka. Jak to činíš Ty. 
Tys přišla jako vůně červánků s jitrem, abys probudila spící vílu v poupatech růže a já jsem směl pocítit její odlesk ve svém ztvrdlém srdci. 
Tys láska sama, když Tvá vznešenost se projevuje jako pokora, která zapomíná na sebe samu, aby stavěla chrám Tomu, který nese břímě světa. 
Tys loďka na řece mířící k přístavu vedena hvězdami. 
Tys vůně růže, meškající na březích jezera Paměti. 
Tys hlas slavíka, probouzející snící duše.
Poznal jsem Tě dle paprsků Slunce, jak sama zkrásníš, když si krásu neponecháváš pro sebe, nýbrž rozdáváš každému, aniž požaduješ zpět. 
Ano, Tvým zrakem na mne pohlédla, Maria, Ta, která byla jest a Bude.  
            
----------------
 
Děkuji za bolest,
za krutá muka procitnutí
uprostřed nocí
když měkce spíš
plujíc hvězdými drahami daleko od světa lidí,
Ty, lásko, která mne ze sna budíš,
Tobě obětuji, 
když bolesti nářků nocí bezesných a dnů v šeru bezsluncí dnů vyliji
na oltáři v bezedný kalich nebytí.
Kéž se rtů nebeských duší svou ponejprv se žízniv napiji
pohárem pravdy starého druha, radostí, když zmírá opiji
naplniv kulatými slzami
hvězdami co planoucími nezčetnými životy
kalich Tvůj bílý, křehkou lilii.
 
Ach, lásko, která's vedla mé srdce svými nezměrnými cestami, 
navlékni na svou nit nás, jež byly jsme Ti včerejšími slzami,
pro úsměvy krás tajemství, když byly prolity, 
než v oběti zaklety
na rouchu oltářním stanem se blyštivými perlami,
ve smrti zasvěceny Tvému objetí.
Nás navlékej na šňůru jiskřících hvězdých cest,
když tančíš tak lehce v propastně Prázdném bytí, 
přec tvoříš neustále nový svět,
když Tvé nohy v rytmu tajemného tance hvězd, 
tančíce, když šperkem nových světů námi přioděny 
zvoní bezkonečným vírem květů vesmírného tvoření. 
 
Tys přivedla mé srdce ke Tvé růži, na níž rostou trny,
bych lehounce směl jí přivonět 
ztišit moře rozbouřené vlny
z lože trnů vstát, když rodí se z bolu, kdo nový svět má vystavět. 
Tys přišla, tak svatá's byla, když dotkla ses mé duše v modrém závoji,  
a s Tebou vešlo Slunce v ranním kuropění, jež budí mé srdce ze zasnění
abych jen zemřel, jenom pro ni
jak pravý rytíř, jenž rudou obětoval milovanou růži svoji 
život ztratil jen pro vznešenou svou Paní,
kalich Tvůj bílý, křehkou lilii.
 
----------------
 
 
Já nevidím nic jako porážku, jen nezměrnou dobrotu a milost, která mne přišla zachránit před sebou samým nesouc podobu mé navždy milované královny. Není ztráta, když přijde, láska nesouc ten nejkrásnější květ, ač třebas znamená i utrpení, aby mne zbavila mých pout, 
abych se stal tím, kým jsem,
Tys přišla ve Tváři mé milované
Tys vedla mou ruku, aby mě sama vbodla 
trn do srdce, 
když jsem chystal přivonět k vůni růže,
jež dosud nevykvetla,
jen, abys mé srdce probudila
vstup bránou otevřela
do zahrady budoucího světa.
Tvář tak vznešenou závojem oblohy jsi zahalila,
krásu svou červánky nádherného jitra jsi přioděla
na čelo nebeský diadémm jsi zavěsila, 
tam, kde svítí jitřní hvězda.
Nad horizontem planula jasná světla
na rozhraní noci a jitra
den, když ptáci oslavují první písní
Ty včera krásná za večera, 
přec dnes krásnější 
přišla's, abys provedla mé srdce ze zasnění, dlouhou temnou síní
na světlo denní.
Já vím,
mne jsi svou láskou vyvolila,
abych bděl a nestával jím, 
stínem, který jenom o ní sní,
ale tím, kdo stává se jí,
v moudrosti láskou i cestou k ní,
kdo vždy doufat smí, že pravda osvobodí
kdo ví, 
a přece ne-ví.
-------------
 
 
Já nesmím hloubat v tom co nežije, kéž stín Evy v Tobě prožhne světlem Syna svatá Marie. 
Já vím, nejsem dozajista, tím kdo honosí se názvem realista. Ten nese však zármutek jen beznaděje.
Nejde o to přec, že nejsi Ona ještě celá teď, samotná Panna Maria, vzor však Její přece, duše nese Tvoje.
Smím vybrat sobě na koho chci hledět, dřív než panák ležet bude v hrobě - 
na stín staré Evy, nebo nový obraz věčně mladé Marie.
-----
 
 
Na této zemi rozvinul se čarokrásný květ,
tak křehký, když spatřil nenadále svět,
jejž čistotou nebes směl provonět
jeho plod, jež léčí z běd,
v radosti rodí křišťálový keř - 
však roste tam, 
kudy kráčela bolest.
A byla s ní láska 
a každá její slza -
věčná perla.
 
        -----------
 
Může šedesát čtyři hexagramů a čtyři tisíce devadesát šest jejich dvojic tušit 
jak přetéká srdce?
Když má tím víc,
čím víc se zbavuje samo sebe
až nezůstane jeho nic
až věčnost sama stojíc u pramene
vezme to srdce
do třpitu Prázdnoty svých křehkých dlaní,
tak prázných, ač vyrůstá odtud přece
jeden celý svět - tam, kde místa vůbec není - 
živý krystal průzračného bezčasí.
Na hladině lotosový květ
pluje čist a neví, 
o tom pranic, 
ani kdo opřel rezavé kolo o dřevěné zábradlí.
 
 
----------
 
 
 
 
------------------------------
 
Už jsem zase ležel a byla noc, když dorazil
když se lámaly větve jeho mocným rozmachem,
a vlál, prapor slávy zkrápěný nejprudčími slzami lkaní -
byl to závěs,
to někdo je právě nezavřel -
vedlejší okno,
jak nabádal frontdesk.
 
Opravdu se opřel, ale právě jen do těch, kteří zůstali,
nemohli, nedokázali opustit své místo,
zlomil jejich kosti a smísil je z prachem země, aby je pokropil vodou, když obětoval,
bez kamene, jen na oltáři proudících živlů,
ten který přišel z moře.
Ostatní jen sklonily stvol,
ale co můžou taková stébla trav vědět o výškách, které prožívá strom
vědí víc o nebi, ti, jichž se denně dotýká noha, nebo
sám měsíc?
 
Teď je už zase dusno,
když si na ulici zapálil škodlivou cigaretu 
uklízeč sbírající trosky hrdosti,
aby byl pořádek;
hází je na hromadu
ani McDonald to na sobě nedává znát,
a vůbec nikdo, protože je to normální.
Stále se hýbat.
Pořád někam jít.
Stále nově zapomínat.
 
--
Tak křehká byla,
že nevydržela mou nevědomost -
krásně zavinutá ulita hlemýždě
Teď rozpadlo se,
co život drží,
plnost, zas navrací se k Prázdnotě.
---------------------------
 Mám možnost, abych se učil bezpodmínečné lásce, a děkuji za ni. Nic nežádám, o nic neprosím, jen, když Ty půjdeš, po cestách, jichž dotýká se planoucí Hvězda; vždyť to je přece mnohem víc, než má nicotná přání, jít kam vede květů bolestí pokropená do vesmíru cesta... 
-----------
 
Dříve než na rtech zazněl první tón těch vět
zazněla v mém srdci
melodie slov, jež staví svět.
Znám je všechny
ty, jež ústy nejdou povědět.
dřív, než slova projdou hrdlem
dřív, než myšlénka rozzáří lampu
dřív, než zachvěje se v lásce první ratolest
vyrostla ve mě. 
Květina básníkova.
Jak čistá bolest, ach krutá tak
proměňuje hořký kalich tenkrát a dnes znova
v sněhobílý květ.
Tenkrát, poprvé, když poražený dobyl svět.
a kudy šel,
padaly slzy pravdy.
 
Od tenkrát podruhé, posté vykoupila nás 
kapka ta krve barvy granátu
ta vždy nově zaskvěje se zas 
v zářivě čistém kalichu,
když znovu zmírá obětí rozlomený čas
pro lásku samu, 
jež ve smrti život světů buduje. 
Na modrém rouchu 
třpití se rosa naděje.
 
Jsem polní kvítek u cesty, 
poutníkův sen po probděné noci,
jsem jeho touha,
jsem večerní vůně třpit
a věčné lásky sen
jsem černý stín,
a slunce jasný den
bílý kalich, jež voní vesmírem
jsem rosa na Tvé růži
bolestné slasti, opojení těžký sten.
 
Znám Tvé srdce 
dříve, než Tě Tvá matka poprvé nakojila
bylo's ve mě.
Já jsem Tvá matka,
matka Tvé matky
Tvé mládí jsem,
život Tvůj, můj bdělý je sen 
jsem Tvá smrt,
až vstaneš, ke Mě půjdeš na bílý den.
 
--
 
 
Nebáseň Michaelská 
 
Michael projasnil můj zrak
pohledem zlatého Slunce
na nebi nezůstal už žádný mrak,
když jeho zlato prozářilo Zemi.
Spatřil jsem je na kameni,
když bylo ještě tam,
odkud sestoupil jsem k zemi 
Kamenné slunce
dotýkalo se mého čela
otvíralo mé oči
a živilo mě svým dechem
tisíc let na Tváři
Jediného
viděl jsem na oltáři.
Ale teď je tady
obdivoval jsem je potají, 
vida, jak jeho laskavé paprsky něžně objímají 
stromy nesoucí přemnohé listy 
a každý ten list, 
jedno srdce.
 
-o-
 
 
Odpusť můžeš-li, že jsem nechával často promlouvat stíny. Promiň, prosím, že to je tak dlouhé a že se pořád snažím něco říkat, jakokdybych nevěděl, že na protější straně, není oko, jež by chtělo číst.
Když mluvím k Tobě, nemluvím k ženě po níž bych toužil a jíž bych záviděl muži jemuž se oddává v obětí. Vlastně ani nemluvím jako bych byl muž.
Nemohu jinak, než Ti přát, než prosit o zdar Tvého života. 
Nezáleží na tom, zda mnou pohrdáš a považuješ za pomateného slabocha. 
Shoď mne tápajícího se zavázanýma očima do propasti, a přesto budu vědět, mé štěstí a má naděje pro život ve světle ducha přichází s bolestným pádem. 
Stále jsi má milovaná, nedostupná a přece tak blízká, vysoko vzdálená hrdá královna, před níž nemám svolení předstoupit, a která přece tak blízko, zde v hlubině srdce, přichází jako má sestra. 
Sestra mé duše. Vím o tom.
 
Dlouho jsem nic nepsal a je to znát. Možná už zase naposled, nevím. Když vím, že mluvím k Té, která nechce nic vědět. 
Nejsem básník a nebyl jsem, jen na něj hraji. A čím dál míň. Promiň mi prosím, neumím to.
 
Obraz nosím všude s sebou, 
Tebe, mé milované.
 
Nevidím ženu tužeb, Evu, jež v okovech zemských vášní plane, 
čistý zřím láskyplnný výraz božské Marie
v obrázku navždy milované, 
ač nejsem hoden vidět ani,
dotek jen stínu oněch něžných dlaní,
z nich rostou bílé lilie
a křehké květy růže,
když rozkvétají trámce kříže
a povolují staré mříže
v hrobě stařec se stává mladíkem.
V královské zahradě
nalezneš srdce 
je mé královny 
nadzemským chórem v okruh světa dýše
modlitbou ranní
tak laskavé, tak vznešené je v její pronikavé kráse,
však přece tak prosté dcery Marie.
 
--
 
 
Nemám pochyb
 
Slyšíš, ten tón úsvitu
dnes zítřek po noci vystupuje ze skrytu
a pojí rukou sta a tisíc,
že v neslyšné melodii světů obmykají měsíc,
brány duše klíčem odmykají 
se srdcem srdce, když tají
v čarokrásném vesmírovém zpěvu,
až hvězdy vychýleny ve svém pravidelném běhu
spojí v jedno kosmu tělo,
to jedno srdce,
aby říci smělo
Slovo, jež v by sobě celý vesmír mělo
nezrozené porodilo,
řkouc
Já Jsem Ty.
 
 
 
Já žádný fysický obrázek samozřejmě nemám, tak jako nemám a nemůžu mít žádný fysický a ani jiný požadavek.
Ano je pravda, že bych Tě rád spatřil, ale tak jako spatřím duhu, která je krásná tam na obloze, ale jíž si nikdy nemůžu odnést s sebou.
-----------------------------
Prosím, zde odpusť, mlč, vstaň! 
Vždyť Ty jsi jím, oslavovaným Ideálem budoucím. 
Tak to řekl, než se chopil Slunce
Žezlo pozdvihuje hvězdnou mocí.
A stojí za Tebou celá
hora světla, propastnou modří oděná.
 
-------------------------------------
 
přijměte prosím, mé pozdravení, a prosím, je-li něco, zač bych se snad káti a rdít měl, jsa natolik pohroužen hlubinou vlastního sebeklamu, že jsem neviděl a neslyšel, tropiv někomu snad příkoří, tedy prosím, odpusťte mi.
 
Nejsem nyní s to, když čas chvátá a pobízí vraného koně ostrým bodcem, abych též necítil se býti tak ostře popoháněn, neschopen již čehokoliv důkladného; tak mi prosím odpusťte mé školácké pokusy, když si hraji na někoho, kdo smí zapisovat slova, jako kdyby byly verše... 
 
A nemějte mi prosím za zlé, že stín přijde dřív, než přijdu sám.
 
Požehnání, mír Vašemu srdci a světlo, jež osvětlí Vám cesty po nichž půjdete, aby Vaše kroky netápaly ve tmách, když nadchází dnové, v nichž zasvítí světlo Toho, jež smí ožít v našich nitrech.
 
V pokoře v níž doufám jako v milost,
v lásce o níž věřím, že nikdy nepřijde jen tak,
aniž by pláštěm posetým hvězdami moudrosti,
nevedla tam, kde se rodí zítřek  
 
Tak nesvůj,
a přece v naději,
trapně obyčejný hříšník,
 
------------
 
Rozžínám lampu, než ohlásí se příchod večera
ruka odívajíc západ do růžového šera
halí mne prostupným rouchem stínového těla,  
než plamen dotýká se mého čela,
by ona klidně hořela.
 
To bylo ještě včera,
kdy svíce Tvá tak jasně se skvěla, 
až v srdci mém plamen svůj měla - 
v zrcadle světa
přemnohá třpitila se světla 
jediného Slunce. 
Poklidná řeka v sobě na vlnách jej nesla
a každá vlnka své vlastní slunce měla,
odleskem, když spěchajíc jím jedním oslněna
vlna, za vlnou nanovo zas uvěřila 
zlatému klamu těla.
 
Tys můj den,
Když s rozžatou lampou čekám příchod večera
až navšíví mne sen,
až zítra vstanu probuzen
setkám se s Tebou.
Ze lži pro svět vykoupen
pro lásku Tvou
moudrostí Tebou darovanou
Tebe v něm spatřím jen, 
Já, smrtí vstávám okouzlen,
když Tebou Jsem.
 
Na rouchu bílém zas jeden zableskne se granátový květ  
žhnoucí tak, co rudá krev,
jež v sobě příští nese svět.
 
Rozžal jsem lampu, 
s ní odplouvá doba večerního šera, 
jsouc hlubokou pohlcena tmou
průzračnou propastí jakoby odít noc by chtěla
hvězdami spasit tmu pozemského těla
s přísvitem zítřka můj dnešek loučí se krajinou, 
když rozžatou lampou probouzím stíny dnešního večera. 
 
-o-
-----------------------------------
 
 
 
Odpusťte, řekl 
 
jen, že zas
sen v běhu zastavil 
sám čas.
V dešti
Jsem
moc jasného slunce   
semene černá noc  
vítr moře,
když přijme je kvetouc
země, 
z níž raší
den.
 
A mě prosím, zas odpusťte, že na Velký pátek, jat divnou mocí, vstávám na chvíli od výpočtů, v nichž jsem měl býti dnešního dne nadobro pohřben, abych si troufal Vás obtěžovat slovy příšerně primitivními.
 
Ať pohřbíte, co mrtvé ve Vás, ale ovšem, nezapomenete opět ožít vzkříšeni v Já, nesoucí svět.
 
Mír s Vámi,
 
O.
 
 
Χριστὸς ἀνέστη ἐκ νεκρῶν,
θανάτῳ θάνατον πατήσας,
καὶ τοῖς ἐν τοῖς μνήμασι,
ζωὴν χαρισάμενος:

Хрїстосъ воскресе изъ мертвыхъ,
Смертїю на смерть настѹпи,
И грѡбным животъ дарова:
 
Vstal z mrtvých Kristus,
smrtí smrt překonal
a jsoucím ve hrobech,
život daroval!
 
 
 
--------

 

 

 

TOPlist